V úvodní úvaze na téma „Odstraňování uhlíku a jeho certifikace“ jsem se zaměřil na vysvětlení pojmů a zkratek, které se pro ně začínají zažívat. A nyní bych se chtěl blíže věnovat jednotlivým metodám, se kterými se pro certifikaci v Evropě počítá:
1. uhlíkové zemědělství a obnova lesů pohlcující oxid uhličitý biomasou
2. trvalé odstraňování a ukládání uhlíku technickými metodami, jako jsou přímé zachycování ze vzduchu (DACCS), bioenergie se zachycováním (BECCS), biouhel (BCR) a vylepšené zvětrávání hornin (ERW)
3. skladování uhlíku ve výrobcích s dlouhou trvanlivostí na bázi dřeva a betonu (Carbonated Materials).
Uhlíkové zemědělství Carbon Farming patří v kontextu evropské legislativy do rámce Green Deal. Cílem je přinést do zemědělství hospodaření s uhlíkem, podporované novými zásadami poskytování zemědělských dotací založených na výsledcích. Ano, skutečně se teprve nyní Evropa odhodlala nastavit rámec dotací pro zemědělce tak, aby zohledňoval výsledky jejich činnosti v krajině – odměňoval šetrné postupy a penalizoval degradaci půdy a úbytek biodiverzity. Osobně jsem zvědav, zda-li a kdy se dočkáme viditelných změn…
Již delší dobu v této oblasti platí evropské Nařízení o využívání půdy, změnách ve využívání půdy a lesnictví LULUCF, které by mělo motivovat k úsilí o hospodaření s přebytky uloženého uhlíku. Pokud je tedy v plánu vytvořit rámec pro certifikaci takto pohlceného uhlíku, bude nejtěžším úkolem vytyčit hranici adicionality…
Podle mého názoru je adicionalita v problematice uhlíkových kreditů velkým úskalím. Obecně akceptované zásady pro každou certifikaci uhlíku vyžadují prokázání finanční adicionality, tedy faktu, že bez vydání a prodeje uhlíkových kreditů by se daná činnost nikdy nenastala. Současně je také nutné, aby daná činnost nebyla vynucena jakýmkoli předpisem jako povinnost a ani nesmí být na daném území běžnou praktikou. I proto půjde v případě uhlíkového zemědělství o velmi těžký úkol!
V posledních letech se do Evropy rozšiřuje tzv. regenerativní zemědělství, jehož postupy by měly zvyšovat zásobu uhlíku v půdní biomase. Několik organizací už i nabízí certifikaci takového „půdního uhlíku“.
Trvalé odstraňování zastupují metody, které vyžadují inženýrský přístup, tedy využívají specifické technické prostředky. Přímé zachycování oxidu uhličitého ze vzduchu s navazujícím ukládáním DACCS probíhá v různých technologií, včetně absorpčních, adsorpčních, či membránové separace plynů. Zachycený oxid uhličitý je následně nutné uložit – typicky v ukončených důlních dílech. Jde o investičně i provozně velmi nákladné řešení, striktně vázané na vhodné úložiště. V rámci Evropy to považuji za velmi nákladné a technicky složité řešení s nejistými výsledky…
Výroba bioenergie s navazujícím zachycováním oxidu uhličitého BECCS je vlastně DACCS, umístěné u zdroje, vyrábějící energii z biomasy. Musí se posuzovat v kontextu s využitím zachyceného oxidu uhličitého, takto by mělo jít lépe o CCU. Využití by samozřejmě mělo mít ekonomickou logiku.
Dostávám se tedy k biouhlu BCR, o kterém vím nejvíce. Tuto metodu upřednostňuji, což lehce odůvodním! Biouhel je uhlíkem přirozeně zachyceným v biomase, jejímž zuhelněním se zachovává asi 15-30% původního uhlíku v chemicky stabilní formě. Při výrobě biouhlu vzniká navíc i teplo nebo i elektřina. Biouhel je cennou látkou pro regeneraci degradovaných půd. Jeho používání může nahradit průmyslová hnojiva a agrochemii, tedy synergicky omezit fosilní emise. Biouhel vymyslela příroda jako produkt lesních a stepních požárů, tedy procesu přirozené obnovy. Jeho výroba je technicky jednoduchá a tudíž ve srovnání s předešlými metodami levná. A rozhodně je ze všech metod je tou globálně nejdostupnější!
A máme zde taky vylepšené zvětrávání hornin ERW. Technicky jde o urychlení procesu reakce dešťové vody s horninami za vzniku minerálů. Provádí se rozprášením jemně mletého čediče nebo vápence po povrchu polí nebo luk. Obecně se považuje ERW za perspektivní, já zde však vidím dost „ale“. Třeba energie potřebná pro mletí a přeprava k místu aplikace mají vysoké uhlíkové náklady. Výběr lokality musí respektovat vhodné podmínky – ty jsou ale závislé na klimatu. Má však i vedlejší pozitivní dopady v podobě zlepšení některých vlastností půdy.
Poslední oblastí ukládání uhlíku je jeho skladování prostřednictvím „zabudování“ do výrobků s dlouhou trvanlivostí. Jde především o dřevěné a betonové konstrukce. V dřevěných je uhlík z biomasy, do betonu se může „foukat“ zachycený oxid uhličitý a nebo přidávat biouhel.
Pokud subjektivně shrnu metody odstraňování uhlíku, o nichž se uvažuje pro rámec CRCF, jde o vyvážený mix bez preferencí a vylučování. Po tom volaly všechny zainteresované subjekty během schvalování rámce, jelikož v původním návrhu se uvažovalo pouze o BECCS a DACCS. Obě tyto metody jsou velmi nákladné a v plenách.
Takže:
- uhlíkové zemědělství není považováno za odstraňování uhlíku, ale jeho pohlcování; při správném nastavení může krátkodobě pomoci a hlavně přispívá k adaptaci na klimatické změny, musí se ale vypořádat s prokazováním adicionality nad rámec například požadavků LULUCF
- čistě technické metody trvalého odstraňování s přímým zachycováním CO2 jsou extrémně nákladné a jejich dopad na klima je minimálně sporný; biouhel a vylepšené zvětrávání mají akceptovatelnou cenu s výhledem dalšího poklesu a především přinášejí synergické efekty v podobě omezení degradace zemědělské půdy
- skladování uhlíku ve výrobcích bude mít velké problémy s vykázáním adicionality a hlavně jde o zanedbatelný objem.
Odstraňovat uhlík z CO2 je technicky i logisticky proveditelné, ale velmi nákladné. Evropský rámec CRCF je extrémně ambiciozní opatření obrovského rozsahu a omezenou vizí o zdrojích financování. Osobně bych se přiklonil k přesměrování výnosů z prodeje emisních povolenek. Bylo by to logické, operativní a hlavně klimaticky spravedlivé. Vždy trvale mají být odstraněny emise fosilního uhlíku, které jsou tímto poplatkem zatíženy!
Příště se podíváme principy certifikace odstraňování uhlíku a dobrovolný trh, kde se prodávají.
Jan Káňa
