Tato úvaha se týká Evropských regionů s rozvinutým konvenčním zemědělstvím.
Biouhlem si vášnivě „špiním ruce“ už jedenáctým rokem. Za tu dobu jsem se na něj díval ze všech možných úhlů a různou optikou. Vždy to pro mě byl materiál definovaný surovinou, způsobem výroby a použitím. Z této „trojčlenky“ vycházela jeho cena, která je vyjádřením komplexní hodnoty. Mějme na paměti, že biouhel zatím není standardním materiálem s ustálenou tržní cenou.
I proto jsme jako součást našeho (stále) unikátního řešení výroby biouhlu z fermentačních zbytků na bioplynové stanici nabídli ekonomický model, který nepotřebuje stanovit cenu biouhlu. Počítá pouze s náklady na jeho výrobu, které porovnává se současnými náklady na vyvážení digestátu. Výsledkem je pak úspora, která financuje investici do pořízení nového zařízení. Biouhel vychází jako ekonomicky nejvýhodnější řešení nakládání s fermentačním zbytkem.
Vyhýbáme se tedy modelování ceny biouhlu prostřednictvím užitku, jak je to u všech vstupů v zemědělství běžné. Zemědělská ekonomika totiž opomíjí hodnotu půdy, jako souhrn užitných vlastností. Míním tím hodnotu jednotky „půdní úrodnosti“, „stability půdních agregátů“, „kolonizace biotickou složkou“ nebo „retenční kapacitu“. To vše je výčet nejdůležitějších efektů, které biouhel do půdy vnáší.
Avšak diskusi o ceně biouhlu jako zemědělského vstupu se pravděpodobně nevyhneme… On se totiž stal „tvůrcem“ kvalitních carbon credits! (Rozuměj certifikát trvalého odstranění uhlíku, vydaný uznanou certifikační autoritou.)
Jako každé jiné odstraňování uhlíku z oxidu uhličitého musí i biouhel projít procesem „zachycení – úprava / transformace – uložení“. To první zařídila biomasa procesem fotosyntézy, druhé se zajistí při výrobě biouhlu termickou konverzí, a to třetí je úkolem (především) pro zemědělce. Bez dokončení tohoto procesu uhlíkový certifikát prostě nevznikne.
Dobrovolné trhy s uhlíkovými certifikáty umožní zásadní rozvoj projektů výroby a používání biouhlu (o čemž od roku 2013 v www.biouhel.cz sníme!) díky příjmům z prodeje certifikátů, současně však do mikro-trhu s biouhlem přinášejí novou výzvu. Kdo a proč má vlastně biouhlové projekty realizovat?
Pokud totiž nebude projekt v režii zemědělského podniku, bude muset být mezi realizátorem projektu a nějakými zemědělci spolupráce při ukládání biouhlu. A to je okamžik, kdy je potřebné najít cenu biouhlu nebo jinak: náklady na jeho uložení. Kdo komu tedy vlastně bude platit? Řekl bych, že zemědělec pravděpodobně nebude chtít platit za něco, co nemá (jak jsem už uvedl) definovanou ekonomickou hodnotu.
Projekty výroby biouhlu by tedy měli vyvíjet a realizovat pouze ti, kdo biouhel také použijí! Velmi mě těší, že naše firma – BIOUHEL.CZ – takový projekt (www.microchar.eu) vyvinula a VCM i CRCF mu dávají velkou zelenou B-).
