Evropa si ke snižování emisí přidala, jistě chvályhodně, také jejich odstraňování. Jenomže si tím vytyčila nesnadný úkol. Evropské nařízení a směrnice jsou direktivní. Stávají se tak součástí národních legislativních rámců. Ale odstraňování uhlíku je postaveno na principu dobrovolnosti!
Pro pochopení – uhlík odstraňují jednotlivé projekty, které získají certifikaci a validaci podle zásad VCM. Odstranění uhlíku je potvrzeno vydáním certifikátu CDR, který kupují firmy proto, aby ho započetly proti vlastní uhlíkové stopě v rámci SDG reportingu. Pro jistotu upřesňuji, že takto lze kompenzovat pouze zbytkové emise po vyčerpání úsilí o jejich omezení!
Evropské nařízení o odstraňování uhlíku a uhlíkovém zemědělství (původně certifikační rámec), bude vymezovat metodiku certifikace projektů, tak jak to již několik let funguje v rámci ICVCM a jím vyvíjených zásad Tho Core Carbon Prinsiples.
Co je ale vlastně cílem CRCF? Akcelerovat společné dobrovolné úsilí účastníků VCM? Nebo vytvořit další regulaci? Logicky by mělo jít o podporu řádového nárůstu objemu odstraňování uhlíku v evropském regionu! K tomu je potřeba vyvolat poptávku po uhlíkových kreditech z certifikovaných projektů. Jenže se nesmí jednat o povinnost!
Zkusme se podívat na jednoduché řešení, jak začít. Přidejme mezi povinné subjekty reportování v rámci CSRD všechny evropské orgány a instituce, všechny vládní úřady a organizace, zřizované členskými státy. Bude to spravedlivé a poctivé vůči všem firmám a podnikatelům. Podle hesla začni u sebe! Pro první vlnu poptávky po projektech CDR by to mělo být zcela dostatečné!
